S DofE za hranice všedních zážitků!

Červnový víkend patřil ostré expedici. Po úspěšném absolvování cvičné výpravy si tým „Epos o Gilgamešovi“ naplánoval dvoudenní pěší túru do oblasti Křivoklátska. Zatímco cvičná expedice se konala za přítomnosti vyučujících, ostrou výpravu absolvovaly dívky samostatně bez stálého doprovodu dospělé osoby. Během cesty nemohl tým využívat finanční obnos ani moderní technologie.

Dívky začaly svou cestu v Pustovětech. Tato obec leží nedaleko Rakovníka a její název je odvozen ze staročeského termínu větovati (mluviti), což podle legendy znamená ves pustovětů neboli lidí rozpustile mluvících. Na přílišné mluvení však dívkám čas nezbýval a s odhodláním a mapou v ruce se vydaly západním směrem k hradu Křivoklát vstříc novým zážitkům. Zastávka na rozhledně Velká Buková poskytla týmu široký výhled do okolí a navnadila je do dalších kilometrů.

Vzhledem k tomu, že si účastnice stanovily cíl – zaznamenání pocitů a zážitků z expedice formou deníku, byly jejich přestávky vyplněny nejen občerstvením, ale rovněž zápisem postřehů a prožitých chvil. Poslední zastávky dne proběhly na vyhlídce Paraplíčko na vrcholu Nezabudických skal, jež rovněž poskytly pohled do krajiny.

Závěr dne byl ze strany vedoucích doplněn o nemalou výzvu – postavit stan poslepu. Tým si zavázal oči šátkem a zhostil se tohoto nelehkého úkolu zpočátku s nevěřícím výrazem, ale s velkým odhodláním.

Druhý den žákyně vyrazily v brzkých ranních hodinách přes Zbečno do Sýkořic. Jejich kroky vedly přes naučnou stezku Brdatka. I přes menší bloudění dívky statečně dorazily do cíle. Krásná příroda okolí Berounky poskytla všem zúčastěným spoustu nevšedních zážitků i mnoho nových zkušeností.

            Fotografie i úryvky z cestovního deníku je možné zhlédnout níže.

Julie Benčíková, 1.B

10. června – sobota

10.21 Na cestě… už zase. Většina spolucestujících mě častuje nevrlými a nechápavými pohledy. Alespoň že mám tebe, krosničko…

12.31 S profesorkami, Sárou a mou milovanou krosničkou na cestě do Pustého světa… co je štěstí a kdo jsem já?

13.31Nekonečné stoupání v Kalubicích už je konečně za mnou. Julka, ten ohromný génius, si už stihla škrábnout prst o větev. Tleskám…

15.01 U rozhledny. Profesorky nikde. Měla jsem strach, abych to přežila, ale teď mám trochu obavy o ně. Jůůů, zmrzlinářský vůz!

16.05 Až expedice vám ukáže, jak pevnou vůli máte. Ta chuť vzít to zkratkou je tak velká…

17.14 Na vyhlídce. Opět po dokonale strmém kopci. Chvíli jsme váhaly, neb značky jsou vyznačené „velmi inteligentně“, ale ochotný pán s ostravským přízvukem a magickou krabičkou ukazující směr nám pomohl.

21.16 Po hodině týrání, kdy jsme musely postavit stan poslepu, už konečně – ani tomu nedokážu sama uvěřit – sedím v rozloženém stanu a užívám zaslouženého odpočinku. Smích profesorek mě bude asi ještě pár měsíců (případně let) strašit.

  1. června – neděle

7.00 Najezená, sbalená, ve svých prďáckých teplácích a vytahané mikině jsem připravená vyrazit!

9.37 Úspěšné vyblbnutí na hřišti a menší neplánovaný sraz s profkama. Můj pot a já jsme opět splynuli v jedno.

13.08 Ve vlaku. Tváře si stále drží červeň od námahy a vlasy jsou zvlněné vlhkostí. Expedice za námi a já jsem konečně na cestě domů, kde si utřídím své myšlenky, své zážitky, své vzpomínky.

Andrea Zimová, 2.B

  1. června – sobota

13.30 Naše cesta začala poměrně ztěžka, když velký strmý kopec přivítal nás. Avšak to od červené značky nezastavilo nás. Jako odvážní argonauti vrhli jsme se vstříc dobrodružství. Tak ať nás nic zlého a nebezpečného na naší cestě nesní!

Sára Forejtová, 2.C

  1. června – sobota

17.15 Vyhlídka Paraplíčko. Značky tu jsou dány opravdu inteligentně a další strmý kopec tu je též. Nicméně jsme našly cestu díky ochotě lidí a kouzelné krabičce, které se nesmíme ani dotknout, a přesně proto na nás všichni koukají jako na hlupáky.

21.20 Stan a jídlo. Panebože, konečně normální jídlo. Asi hodinu nás ty dvě úžasné a námi milované učitelky týraly stavěním stanu poslepu. Doufám, že si budou vážit toho, že je mám ráda, jinak po nich hodím šišku.

  1. června – neděle

13.10 Konečně cesta domů vlakem. Unavené, těšící se domů, ale zároveň jsme všechny rády, že jsme to zvládly. Myslím, že nám expedice vylepšila vztahy a jsem ráda, že jsem do DofE vůbec kdy šla, i když jsem o tom velmi pochybovala. Jak já se těším domů na postel a teplou sprchu!

Martina Strnadová a Soňa Fohlerová