Exkurze do Národního archivu očima jedné ze studentek oboru informační služby

Jednoho deštivého pondělního rána v nekřesťansky brzkou hodinu sešla se třída I. C v Národním archivu, nacházejícím se na Chodovci.

Vzorný študent v sáčku upraveném, ofinkou ležérně sčísnutou ke straně, by nebudil dojem šplhouna, by se jistě právem domníval, jak klidné a tiché místo musí takový Národní archiv být. Nemohl by se dopustit většího omylu. Nebudu vás obtěžovat zbytečnými detaily, jako které další budovy archiv provozuje, co pro nás, ubohé obyvatelstvo činí za dobrodiní, nebo co to vlastně takový archiv je a přejdeme rovnou k tomu důležitému – kriminalitě.

Člověk, který nemá to štěstí a nebylo mu souzeno nahlédnout pod pokličku této do základů zločinem prožrané instituce, nedovedl by si ani představit, co se za zdmi odehrává, když se zavřou dveře badatelen.

Kam se Orwellův velký bratr hrabe na archiváře. Vždyť tento člověk mající přístup k důvěrným informacím vašim i vaší rodiny, nemá co jiného na práci než neustále porušovat zákon. Je to ale jeho vina? Dle důkazů, které vyšly najevo během vyšetřování třídy I. C  (pozn. – čti exkurze) je jasné, že archivář mohl být původně celkem slušný člověk. Poklidně si vyhledával archiválie a stavěl je na stůl dychtivým historikům i nadšencům genealogie. Taková idyla nemohla vydržet dlouho, tak seslali na něj bohové (pozn. – čti moc zákonodárná) zkázu jménem GDPR. Díky této ničivé síle, stala se téměř veškerá dosavadní činnost archivářova zločinem. Každý řádek stal se důvěrnou informací a my, potencionální badatelé žádající o nahlédnutí do archiválie, spolupachateli. Od těch časů musí se ubohý archivář probírat fondy, dokument po dokumentu a kontrolovat, zda vám náhodou neumožnil přístup k tajné informaci, že Pepík Vomáčka se narodil 4. 7. To by přece nešlo.

Nemůžeme nezmínit případ restitučních podvodů z temného období badatelny (pozn. – tímto obdobím jsme si navykli označovat časy, kdy badatelna ještě nebyla vybavena kamerovým systémem), kdy se ženě zdařilo doplnit jména svých předků do starých majetkových záznamů a následně žádat restituci zabavených nemovitostí. Kdo ví, jak by celá kauza neoprávněného restitučního požadavku dopadla nebýt bdělého oka archivářova, jemuž neunikne ani ta nejnepatrnější dodatečná úprava archiválie.

Když jsme se prodírali nekonečnými patry budovy, svou výškou tak podobné babylonské věži, nemohli jsme se vyhnout nejhoršímu. Místnost, do které jsme vstoupili, donutila nejednoho nešťastníka z našich řad pozvednout ruku s kapesníkem, šátkem či rybářskou sítí (všechno bylo lepší než nic) k dýchacímu ústrojí. Snad jen ti z nás, kteří tráví celý svůj život ve společnosti koček, prošli tuto zkoušku ohněm bez zachvění žaludku. Celá tato místnost je totiž prosycena čpavkem. Za vinu to můžeme klást sadistickým stavitelům, kteří se pod záminkou, že se při napouštění betonu kyselinou močovou (pozn. běžný postup) náhodou spletli o desetinnou čárku, chtěli pomstít za všechny své životní křivdy právě na archivářích.

Vzhledem ke všem těmto informacím není snad již k podivu, že knihovna Národního archivu má ve svých fondech uloženu Knihovnu Maltézských rytířů a knihovnu dominikánského řádu. Shodneme se snad, že není pochyb, že se v těchto místech ukrývají důkazy o konspiracích celé lidské historie. Zapomeňte tedy prosím na Area 51 a vydejte se do archivu. Kdo ví, jaká tajemství tam na vás čekají.